I can Czech, I can English

7. 8. 2013  /  Eva Procházková

Ještě na základní škole jsem vždycky o prázdninách jezdívala na letní školu angličtiny. V devadesátých letech nebylo na malém městě na jižní Moravě moc příležitostí, jak zkoušet naši učebnicovou angličtinu naživo s rodilými mluvčími, a tak se tyto letní kurzy pro mě staly vítanou adrenalinovou záležitostí. Vedle údivu, že se díky nadrilovanému časování a bizarním slovíčkům skutečně můžu bavit s člověkem žijícím přes půl zeměkoule a rozumíme si, přicházelo taky poznání, že si jakožto Češi ten anglický jazyk nemálo upravujeme k obrazu svému. I can Czech, I can English, I can Spanish tam tehdy lehce sarkasticky pronesl britský lektor na adresu našeho spolužáka, který „uměl česky, anglicky i španělsky“ a běžně takto o sobě mluvil. Tento lektor tak tehdy ironizoval naši českou představu, že k angličtině nemusíme přistupovat jako k cizímu jazyku a že jak to říkáme v češtině, tak to i hodíme do té angliny.

Itanglese, Spanglish, Swenglish, Chinglish a mnoho dalších jsou spolu s naší Czenglish, tedy počeštělou verzí angličtiny, dobře zdokumentované formy kontaminace anglického jazyka jazykem rodilých mluvčích jazyka cizího. S neustále sílící pozicí angličtiny ve světě se tomuto jevu logicky nejde vyhnout a vlastně se nepotkáváme s ničím novým (vzpomeňme všechny pidginy nebo třeba Kucheldeutsch, Kuchelböhmisch či jidiš v naší jazykové oblasti). Marta Chromá, vedoucí Katedry jazyků na Právnické fakultě Univerzity Karlovy, například tvrdí, že angličtina v textech Evropské unie má už dnes málo společného s „pravou“ britskou angličtinou. Netřeba to hodnotit, prostě to tak je.

Věta „I can English“ je samozřejmě negramatická, neakceptovatelná, prostě špatně. Ale co třeba pokud přeložíte zadní stranu jako backside? (Ajajaj, backside je ta část těla, na kterou si sedáme.) Nebo se rozhořčeně zeptáte „Is he normal?“ (Anglické normal se používá k popisu normativního: normal production, normal intelligence, ale ne ve smyslu „být při smyslech“.) Nebo pokud Angličan uvidí na anglickém menu v české hospodě pod přílohami položku „sky“? (Donesou mu snad místo oblohy modré z nebe?) Nejedná se o negramatické struktury, takové, za které vás učitel v jazykovce vytahá za ucho, ale posluchači ztěžujete porozumění a občas nastanou hodně komické situace.

Jak se tomu všemu vyhnout?

Uvědomit si, že angličtina není čeština, stejně jako Češi nejsou Angličani, Američani ani Kanaďani. Pracovat na sobě. Vřele všem doporučuju učebnici Dona Sparlinga „English or Czenglish? Jak se vyhnout čechismům v angličtině“ k odhalení těch nejprovařenějších chyb, kterých se holt pod vlivem našeho mateřského jazyka dopouštíme všichni.

Rozlišovat, co je angličtina rodilých mluvčích, a nasávat ji – poslouchat filmy, rádio a soustředit se u toho.

Chyby budeme dělat, nejsme supermani. Ať je jich co nejméně.