I, me, mine

14. 8. 2013  /  Eva Procházková

Já si čistím svoje zuby, ty si čistíš svoje zuby, ona si čistí svoje zuby. Pokud je tu někdo, kdo by rád čistil zuby někomu jinému než sám sobě, ať zvedne ruku. Proč? Protože mu povím něco o podstatných jménech, slovesech a osobních zájmenech přivlastňovacích.

Kupte si váš vůz výhodně! (billboard na Hladíkově ulici v Brně)

Ve Spojených státech dostal Wilkomorski v roce 1996 Národní cenu za židovskou knihu a Americká ortopsychiatrická společnost mu udělila svou Haymanovu cenu za bádání v oblasti holokaustu a genocidy. (C. Tavrisová, Ellior Aronson: Chyby se staly (ale ne mou vinou). Dokořán 2012, z angličtiny přeložil Václav Viták, s. 91)

Znepokojovala ji její závist sestřina štěstí. (S. Williamsová: Olžin příběh. Jota 2009, z angličtiny přeložil Vlastimil Dominik, s. 95)

A co znepokojuje mě? Představa, že ve spojení kupovat si někdo neslyší význam kupovat sobě, že by někdo uděloval cizí ceny a pociťoval jinou než vlastní závist. O co mi jde? O nadužívání osobních zájmen přivlastňovacích.

U billboardu vsadím botky, že se jedná o překlad z angličtiny, kde si jednoduchým zpětným překladem dokážu představit něco jako „Get a great deal on your car“. Nestačilo by pak „Kupte si (u nás) vůz za výhodnou cenu“? Horší varianta je, že by se jednalo o původní český text. O neblahém vlivu angličtiny na češtinu ale až někdy příště.

Zarazilo by vás v knize, kdyby Americká ortopsychiatrická společnost udělovala prostě a pouze „Haymanovu cenu“? Znáte nějakou instituci, která uděluje ceny cizí? Něco jako „Švédská akademie udělila Cenu Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97, která zase na oplátku udělila Nobelovu cenu za literaturu.“

Olžin příběh jsem si koupila v poněkud morbidním období, kdy jsem byla fascinována krutými dějinami Ruska 20. století. Překlad škobrtá celých 350 stran textu, což je vzhledem k tematice škoda. Z nakladatelství mi nechtěli sdělit interní mechanismy kontroly kvality neboli kolik očí překlad projde, než si ho přečteme černý na bílém (většinou jde o překladatele, jehož práci zkontroluje korektor a poté ještě redaktor). To je samozřejmě zásadní, protože těžko hodnotit práci překladatele, který třeba musel odevzdat 350 stran překladu v šibeničním termínu, a nikdo to po něm ani nepřečetl. Sama moc dobře vím, jak vypadají mé vlastní texty po prvním hrubém překladu.

Opět – nemám k dispozici anglický originál knihy Olga’s Story (přiznám se, že se mi na Amazonu nechtělo dát 9 liber za anglický paperback), ale i se znalostí elementární angličtiny je pravděpodobné, že věta zní v originále zhruba nějak takto „Olga’s/Her jealousy towards her sister’s happyness bothered her“. Angličtinu tu ale nepotřebujeme, stačí, že věta „Znepokojovala ji její závist sestřina štěstí“ zní jak „kus matčiny minulosti“ a pokulhává na obě nohy.

Problémů je zde hned několik: Tam, kde si v angličtině vystačíme s podstatným jménem, zhusta potřebujeme v češtině větu vedlejší, tedy „Trápilo ji, že sestře její štěstí závidí“. Dále: Její závist je hezkým příkladem toho, že překladatelé mají často v první fázi práce tendenci přeložit vše, co jim přijde pod ruku. Z kontextu je zřejmé, kdo komu závidí, a přivlastňovat tyto pocity pomocí zájmen je zbytečné.

Příště teda, až budete překládat a text se vám bude hemžit samým můj, tvůj, náš, váš, zbystřete. Možná tam některé z nich ani nemusí být.

DJ vám teď pro radost zahraje jednu klasiku: