Znakový jazyk

14. 12. 2015  /  Eva Procházková

Začala jsem chodit na kurzy znakování. Všechno to začalo díky kavárně neslyšících U Žambocha. Je to příjemné místo s dobrou kávou a příjemnou obsluhou, kterou zajišťují lidé se sluchovým postižením. Číšnice umí odezírat a lze se s nimi domluvit i mluvenou řečí; přesto mi po čase jedna z nich začala při placení ukazovat, jaké jsou znaky pro platit, platit zvlášť, děkuji, na shledanou, krásný den. Najednou jsem se zastyděla, že tam chodím víc než rok a neobtěžovala jsem se podívat do ipadu, který je u každého stolku a obsahuje i slovník znakového jazyka. Zapsala jsem se tedy do kurzů pro začátečníky, které pořádá tamní Unie neslyšících Brno.

Je vidět, že vyučující klade velký důraz na to, abychom neznakovali „znakovanou češtinou“, ale znakovým jazykem. Rozdíl hezky vysvětlují v tomto článku. Jde o to, že znakovanou češtinu vynalezli a neslyšícím vnutili lidé slyšící, nejde tedy o jazyk spontánně vytvářený jeho rodilými mluvčími, respektive uživateli, ale o určité znakované esperanto. Oproti tomu stojí znakový jazyk, který přirozeně vytvářejí a používají sami neslyšící. V hodině jsem na příklad chtěla říct, že nejezdím na kole. A už to jelo, začala jsem znakem pro já, pak znak pro ne a nakonec znak pro kolo. Znakovaná čeština aneb překladismus, který lektor hned opravil tak, že předvedl znak pro kolo a zároveň vrtěl hlavou na znamení „ne“. Tedy ukázal mi, jak myšlenku přeložit do znakového jazyka, a ne do znakované češtiny. Překládá se význam, ne slova.

Přišlo mi, že tento rozdíl krásně ilustruje peripetie, které musíme zdolat při osvojování jakéhokoli cizího jazyka a při jeho používání. Uvědomit si, že cizí jazyk není jen čeština prohnaná filtrem slovníku, ale že každý jazyk je svět sám o sobě, kam se vstupuje s respektem. Že učebnice a naše předpoklady jsou fajn, ale v posledku záleží na tom, jak jazyk používají domorodci. A ano, znakový jazyk je přirozený jazyk stejně jako jazyk český, anglický či německý.

Jdu na kafe.