česky-anglicky.cz

Jazykový blog Evy Procházkové Jsem překladatelka, korektorka a soudní tlumočnice a jazyk anglický a český jsou mým denním chlebem.

V tomto jazykovém okénku bych se s vámi ráda podělila o to, s čím se v práci setkávám, co mě zaráží, co se mi nezdá a co se mi naopak líbí a je třeba pochválit. Nechci působit jako arbitr správnosti, ostatně co je správné, najdete v nepřeberném množství jazykových příruček.

Cílem blogu není hodnotit a být nekolegiální. Spíš než dobře – špatně mám radši dvojice užitečné – neužitečné, funguje – nefunguje, dává – nedává smysl a tak přistupuji i k textům, které zde prezentuji. Vítejte.

profesionální překlady, korektury a tlumočení včetně soudního ověření

Z čeho žije soudní tlumočník?

5. 5. 2016  /  Eva Procházková

Občas zajdu na diskusi na webu Komory soudních tlumočníků. Dnes tam nějaká paní postovala dotaz: Z čeho žijí soudní tlumočníci?

Její příspěvek ve zkratce směřoval k tomu, jak je možné se uživit za 350 za normostranu (ofiko sazba za překlady/tlumočení se soudním ověřením ve vyhlášce), a nežebrat. Pominu-li její velmi sugestivní otázky (Jak to děláte, že neumíráte hlady?), tak moje první reakce byla: o penězích, náboženství a nemocech se ve slušné společnosti nebavíme. Druhá reakce byla vzpomínka na Paroubkův legendární projev – Kdo z vás to má? Vtípky stranou, paní mi vlastně připomněla jednu důležitou věc: můžete být sebelepší kumštýř, ale pokud nejste i obchodník, je vám to zhusta k ničemu.

Samozřejmě, můžete být tak dobří, že vás nebudou moct přehlédnout a klidně pak být obchodní ťululum a nespolečenský poustevník, ale nám ostatním se vyplatí spíš něco umět, makat na sobě, být zodpovědný, odevzdávat práci včas a dodržovat mlčenlivost. A umět o tom lidi přesvědčit.

Poprvé jsem si to začala uvědomovat na vejšce při setkáváních s kamarády architekty, kteří už tehdy pracovali a nadávali, že jim nikdo na škole neřek', že shánění zakázek, klientů a celková propagace ze začátku spolkne tolik úsilí jako tvorba samotná. Každý si asi představujeme, že vyjdeme ze školy a budou se o nás rvát, na jobs.cz bude viset inzerát na práci našich snů, kterou samozřejmě dostaneme, případně v 23 rozjedeme eseročko, klienti budou stát ve frontě a my pak budeme už jen jezdit každý rok na Tahiti:

(Zdroj)

Jenže realita je jiná. Před dvěma lety proběhla divoká diskuse nad článkem mladé překladatelky Kristýny Mališové, jehož název mluví za vše: Tohle řemeslo není pro mladý. Mališová tvrdí, že překlad je mizerně placená práce, v podstatě k neuživení, pokud máte na hrbu děti, hypotéku atd. Vypočítává, že za dvanáct hodin práce si vydělá v průměru 150 Kč za hodinu. Článek vzbudil u překladatelů jak nadšení (ano, konečně to někdo řek' nahlas!), tak nevoli a reakci publikovali i na webu JTP.

Nechci dělat haura, jak se mi daří a že jsem za vodou. Uživím se, dluhy nemám, ale na Tahiti nejezdím. Velmi dobře chápu (a sama denně pociťuju), že na volné noze to není jednoduché. Chce to čas a často může jít o náhodu: které lidi potkáte, kdo vás doporučí (spokojený klient introvert není žádné terno); staré známé „ve správný čas na správném místě“ pořád platí.

Pokud paní z diskuse lamentuje, že 350 Kč za normostranu soudního textu je málo, tak ano, je. Ale to jako soudní tlumočníci (a pochybuju, že se někdo živí 100% pouze soudními překlady a tlumočením) účtujeme pouze státním orgánům (a na změně vyhlášky a sazeb se doufám pilně pracuje). S klienty z komerční sféry už si můžeme nastavit ceny dle libosti – jsme přece podnikatelé.

Sama za sebe, po třech letech na volné noze, přesto doporučuju nestřílet ceny u nových klientů závratně vysoko a ukázat dobrou vůli (tím nemyslím 200 za normostranu). Až se dobře zapíšete, řekněte si o zvýšení. Odhadujte, kde si můžete říct hned zkraje vyšší cenu, a kde ne.

P. S. Zkuste si vypočítat, jakou hodinovou sazbu byste si měli nastavit, abyste „neumírali hlady“.



© 2013–2019
Eva Procházková / www.proeba.cz
všechna práva vyhrazena

Vytvořil Petr Bobák