Slovo za slovem: S překladateli o překládání

2. 5. 2016  /  Eva Procházková

Academia vydala v roce 2012 knihu Slovo za slovem, S překladateli o překládání; jde o rozhovor s 27 osobnostmi poválečné české překladatelské generace, která se věnovala překladu literárních textů. Academia teď titul nabízí v brutální slevě za 50 korun, tudíž jestli vás téma zajímá, neváhejte (je to jedna kostka másla, jak říkávala babi). Jak vypadala překladatelská práce před revolucí? Kolik si tehdy překladatelé vydělali? Jaké největší rozdíly vidí oproti dřívějšku?

Z překladu beletrie mám respekt, vyhýbám se mu a kromě občasného přelétnutí různých kritik se o něj v podstatě nezajímám. Název knihy je trochu zavádějící, protože samotnému procesu překladu nebyl dán nijak velký prostor. Všech 27 překladatelů odpovídalo ve dvou sezeních na stejné otázky (kdy jste začal(a) překládat? Je podle vás překlad umění, nebo řemeslo? Jaký vidíte rozdíl v překladatelské práci oproti dřívějšku?) a po čase mi přišlo, že se odpovědi přirozeně začínají slévat a mám problém rozlišit jednotlivé respondenty (většina odpovědí v duchu To víte, překlad je umění i řemeslo. Dříve byla cenzura, dnes je tlak na prodejnost.). Osobitějších dotazů, případně dotazů, které by reagovaly na již řečené, bylo méně.

Co mě rozhodně zaujalo, byla redaktorská práce v tehdejší době. Knížky se redigovaly věta po větě (bez počítačů, knížka vlevo, papíry s překladem vpravo – na vykloubení krku paráda). Asi všichni víme, že takto pečlivá redaktorská práce dnes už neprobíhá (čest výjimkám, v knize např. jmenovali Paseku, Torst). Dále je v dnešních nakladatelstvích těžce upozaděna pozice odpovědného redaktora: z knížek českých nakladatelství, které jsem si koupila minulý rok, je odpovědný redaktor uveden pouze u titulů z Paseky. Častou praxí prý je, že žádný redaktor do procesu ani zapojen není a první verze překladu jde rovnou do tisku. Přitom každý překladatel vám řekne, že první verze 100% obsahuje vady, překlepy, logické nesmysly, a že je velmi vděčný redaktorovi, který to ve dvou, třech kolech redigování odchytá. I to mě přimělo být shovívavější k práci dnešních literárních překladatelů. A ostřejší k nakladatelům.

S tím souvisí i čas, který na vydání knihy tehdy všichni zúčastnění měli. Obvykle se jednalo o dva až tři roky a někteří překladatelé a redaktoři udávali, že za takovou dobu už znali text téměř z paměti. Samozřejmostí byla dvě kola redigování a dvě kola korektur.

Co se ale rozhodně nezměnilo, jsou ceny. V knize uvádí, že když si spočetli veškerý čas, který knize jako překladatelé věnovali, vycházela jim mzda zhruba 20 haléřů za hodinu. Plno překladatelů v knize mluvilo o překládání literatury jako o charitě a mizerně placeném, ale milovaném koníčku. Jako jediný zdroj příjmů je překládání beletrie téměř k neuživení. Dnes se cena za literární překlad v Česku pohybuje v průměru kolem 130 korun za normostranu, ze všech zemí EU nejméně.

Na závěr mi zůstává pusa otevřená, jak mohli tenkrát bez počítače, internetu, všemožných slovníků a kontaktu se zahraničím překládat na takové úrovni. Dneska se smějeme, když někdo nechápe intertextuální odkazy, nezná reálie nebo třeba nepozná narážky na popkulturu. Ale dneska je nám všechno blízko na tři kliky na googlu. Dohledáme si tu nejbizarnější slangovou hříčku, máme výkladové slovníky, slovníky citátů, byli jsme půl roku v USA na střední. Jenže ani tohle všechno nám nenahradí to, co literární překlad od svých autorů potřebuje.