Co všechno obnáší práce překladatele aneb když se z překladatele stává autor

4. 11. 2013  /  Eva Procházková

Abych parafrázovala klasika: „Překladatel ledačím je v tomto božím světě, a čím je, tím je rád.“ Došlo mi to, když jsem po odevzdání překladu článku do odborného technického časopisu ještě kdysi dávno na Fakultě strojní slyšela v reakci na svou práci, že jsem se teda moc nepředřela. Poté, co odezněla nezbytná uraženost, jsem se znovu podívala na původní text a na svůj překlad. Co mě trklo?

Že jsem jako tehdejší zelenáč podcenila domluvu o tom, jak si zadavatel můj výstup vlastně představuje. Co všechno mám při překladu na starosti? Dneska už při převzetí zakázky počítám s tím, že provedu nezbytné rešerše k tématu, případně si zajistím konzultace s odborníky, text přeložím a – v ideálním případě po určitém časovém odstupu – jej zkoriguju. A to hlavní: pokud stylizace původního textu, tedy výběr výrazových prostředků, jeho kultivovanost, úroveň nebo chcete-li styl vyjadřování, pokulhává a nedostává nárokům kladeným na tento typ textu v jazyce cílovém, dle svých možností redakčně zasahuju. Co si pod tím představit?

Podívejte se na následující výňatek z textu, který jsem kdysi neblahé paměti „odbyla“:

A v tomto duchu se nesl celý článek.

Jako novicka jsem překládala každé užití jako use, každé využívat jako use, každé slouží jako used for. Anglický odborný styl má samozřejmě oproti češtině svá specifika, která překladatel musí znát a adekvátně je v textech aplikovat. Především je zaměřen na pochopení probíraného, je víc polopatistický, nebrání se opakování slov, čímž minimalizuje nejednoznačnost sdělení. V češtině je ale takovéto opakování slov se stejným základem, notabene pokud nejde o žádné termíny, výrazem jazykové úrovně autora, tedy jeho subjektivního stylu, který leckdy hrubě narušuje funkční styl daného textu.

Je naprosto v pořádku, že výzkumník v technickém oboru není spisovatel (určitá elementární kultivovanost jazykového vyjadřování se ale taky neztratí) a jeho záměr je předat nejnovější poznatky v oboru. Potíž je, že technický článek v odborném časopise klade na autora jisté nároky, které je nutné „chca nechca“ splnit. Co s tím má dělat překladatel? Teoreticky by měl text věrně přeložit, v tomto případě tedy omezenou slovní zásobu a opakující se jazykové prostředky ve výchozím jazyce překlopit do jazyka cílového. Jenže vy jste posuzováni na základě překladu, na originál se nikdo nedívá.

Dnes už po zkušenostech vím, že je lepší text po předběžné dohodě s klientem redakčně upravit a pokud styl neodpovídá standardu, posunout jej tam. Za tento zásah do textu by mě na mé alma mater nepochválili, ale ušetříte si tak tahanice s redaktory časopisu, kteří překlad odborného článku posuzují a vytýkají nejen odborné chyby, a s autory článku, kteří to v češtině přece napsali tak krásně a nechápou, proč jim ten článek ještě nepřijali.

Redakční úpravy ale vyžadují víc času a vzhledem k tomu, že překladatelé jsou placeni od slova a nikoli za čas strávený překladem, často pak překládají doslovně. Je tedy na klientovi, zda je ochoten zaplatit o něco víc.